AUTISMUS A CHARDONNAY

| Martin Selner

Kdykoli čtu nějakou knížku, zaplaví mě vlna pocitů. Nadšení z nových světů, znechucení nad některými praktikami, napětí, když zbývá (klasicky) jen několik okamžiků do katastrofy, … Zkrátka neustále něco. Ale co to bylo u Autismu a Chardonnay? Nemám ponětí.

„Kdybyste měli sestavit žebříček atraktivity různých postižení, autismus by byl díky Rain Manovi zcela jistě v čele. Všichni si myslí, že když jím trpíte, musíte mít zákonitě nějakou zvláštní schopnost – nějaký dar. Ale nemusíte. Můžete být prostě jen postižení.“

Povídky, jejíchž prostředkem autor vypráví situace, do kterých se jako asistent v semináři pro děti s poruchou autistického spektra dostane, jsou krátký, vtipný a nesmírně čtivý. Sem tam jsou doplněny ještě kratšími útržky z rozhovorů, který by klidně mohly být považovány za anekdoty.

Během čtení se jen zřídka jde nesmát, ať už kvůli absurdnosti situací nebo údivem. (Přece jenom, smích je pouhou reakcí na něco nečekaného.) Jenže samy situace jsou úsměvný pro nás, pro lidi bez autismu. Pro autisty je to jejich náhled na svět. A je to o tom jej akceptovat.

Co jsem věděla o autismu před přečtením téhle knihy? Téměř nic. Měla jsem nějaké povědomí, že autismus existuje a že autisti mají trošku jiné vnímání světa. Jakým způsobem jsem netušila už vůbec. Věděla jsem, že nějaký klučina s autismem vytváří mapy metra různých měst a rozjíždí tím docela super byznys (mappi.cz, je to skvělý), a pak taky to, co asi každý středoškolák. Tedy to, že „auťák“ je ten, kdo udělá něco divnýho. Dřív byl každej magor, tak teď je každej auťák, děsně cool věc, co teď za chvíli už zas tak hustá nebude, protože nálepky se mění tak často jako trendy. Jednou je něco #lajf, pak je to #láska a nakonec už si na to vzpomenou jen opravdový fajnšmekři, protože najednou je tím #forpresident úplně něco jinýho.

Zpátky k autismu (a Chardonnay).

Co vím o autismu teď? Po přečtení? O moc víc ne, protože u každého se projevuje jinak. Ne, teď vážně. Právě tím, že se jen zřídkakdy během čtení nesmějete, jste vlastně nenásilně nuceni seznamovat se s autismem, nebo projevy autismu. Stejně tak, jako nedokážu slovy popsat, jakým pohlazením pro duši je závěrečné moudro každé kapitoly, nedokážu ani slovy popsat, jak mi tato knížka autismus přiblížila. Jediné, co asi zvládnu, je, že nejde o to, jak moc se jejich náhled na svět liší od našeho, jde o to jej akceptovat.

A taky to, že se od nich můžeme některým věcem učit.