O tom, jak probíhal můj první den, už víte. Teda alespoň tu hlavní část. To, jak bolestivý bylo stěhování svých starých věcí na koleje, jen abych je o týden později stěhovala znovu, jsem si nechávala pro sebe. No, alespoň doposud.
Protože jediná věc, co jsem si do Číny dovezla, bylo oblečení, prostěradlo a hygiena, musela jsem si během minulého roku dokoupit spoustu věcí, který doma normálně používám, ale neuvědomuju si to. Jako například utěrku. Nebo misku. Příbor. Ramínka na oblečení. Koš na špinavé prádlo. Nezapomeňme na peřiny. No, dokážete si to představit. Tyhle všechny věci plus učebnice a onen kufr oblečení jsem si v rámci úspory peněz (ačkoli nedělat to by mě později ušetřilo hodně nervů a práce) odstěhovala ke kamarádům na byt a nechala je tam dva měsíce hibernovat.
Jakmile jsem se vrátila zpět, někdo je musel natahat zpátky.
Jako silná a nezávislá žena schopna docílit všeho sama bez potřeby cizí pomoci jsem hodila na záda brutálně těžkou krosnu, vzala hodně neskladný a hygienou nacpaný koš na špinavé prádlo a pak ještě rozbitý kufr s peřinami a dala se na 1,5 kilometru dlouhou výpravu. Ani ne v polovině cesty jsem přemýšlela, jestli opravdu ty věci potřebuju, jestli by nebylo lepší je prostě hodit do řeky pode mnou a žít minimalisticky. Nějak se mi to ale podařilo a po hodinové pauze jsem šla pro druhé kolo. Tentokrát jsem emancipovanou ženu nechala doma a na zbylé tři krabice si vzala taxi.
Eh.
Člověk by čekal, že místní taxíci se budou ve městě orientovat mnohem víc než cizinec. To by ale onen člověk čekal špatně, takže z 1,5km cesty rázem bylo kilometrů 10 a já si řidiče nanavigovala až téměř ke kolejím. Abych nebyla úplná fúrie, stalo se mi to poprvé, normálně jsou řidiči ok. A nebo možná normálně jen nevím, kudy se na to místo dostat.
Vybalila jsem se, zabydlela a všechno bylo hezký (jak jen sdílený záchod a koupelna s 30 lidmi může být) a já se smířila s tím, že bude tento semestr vypadat následovně. (Motto „Nenechám se vytočit ani rozhodit“ stále pevně v mé mysli.) Taky jsem si řekla, že už se teda nikam stěhovat nebudu. A že až pojedu domů, všechny věci někam daruju a pojedu jen s malým kufříkem.
No.
Za čtyři dny jsem se dozvěděla, že se kamarád stěhuje z pokoje mimo kampus a jestli se chci na ten pokoj mrknout. Následující sled událostí proběhl přesně takhle (plus mínus několik minut):
- V úterý 13:07 jsem se šla podívat na byt
- V úterý v 16:31 jsem už v ruce držela podepsanou smlouvu
- V úterý v 18:00 jsem do nového pokoje donesla první krosnu věcí
- Ano, opravdu jsem si to všechno znovu sbalila a zase vezla další 2 km daleko
- Ano, opravdu to bylo takhle rychlý
- Ne, už to nebylo tak bolestivý
Během středy jsem oběhla úřady, postupně odnesla zbytek věcí, odregistrovala se z kolejí a večer už spala v pokoji sama pro sebe.
Tolik k tomu, že už se nikam stěhovat nebudu.
A ano, pořád mám dřepací (tureckej) záchod.
Čtenářova Dobrodružství 