NÁVRATY II aneb jak jsem se nenechala rozhodit

Návrat do Číny nemohl být odlišnější od mého první příletu.

Zatímco napoprvé mě okradl taxikář, nedokázala jsem najít své koleje, táhla brutálně těžkej kufr, bylo neskutečně horko, nedokázala jsem se vymáčknout čínsky, nefungoval mi telefon a když už konečně jsem se ubytovala, můj pokoj byl snad ten nejmenší, co jsem kdy viděla (a to v něm měly být 2 osoby), a koupelna byla sdílená na patře. S dřepacím záchodem.

Zatímco napoprvé probíhalo doma loučení ve velkém stylu, slz bylo, že by to ani rybník Brčálník nezvládl pojmout, na letiště mě odvezli naši a byl to jeden velký skok do neznáma.

Jak jsem řekla, tentokrát to nemohlo být odlišnější.

Večer před odletem jsem si zašla na tenis, ráno mě s malým kufříkem odvezli na autobus a já frčela sama do Prahy, pak na letiště a pak, jak je už všem jasný, znovu do Číny. Slzy (téměř) nebyli a já byla v pohodě. Dokonce i skrz skutečnost, že jsem si chytře prošla gate a nevzala si pořádné jídlo. Co už. Byla jsem ok a rozhodně jsem se nechtěla nechat rozhodit.

Na letišti v Chengdu jsem se na všechny zlodějský taxikáře vřele usmála a se stejným výrazem odešla na stanici metra nadšena z toho, jak pohodlně se ten malej kufřík táhne. Dorazila jsem na koleje a pořád s úsměvem na rtech a radostí z toho být zpět jsem oznámila „Tak jsem zpět.“

Eh.

Recepční, která mě celý minulý semestr zdravila jménem (čehož jste mohli docílit, pokud jste se na ně každý den smáli a nebo měli pořád nějaký problém. Asi je všem jasný, co byla moje varianta.), mě tentokrát přejela pohledem a nechápavě se zeptala, co tím jako myslím.

Nebudu lhát, zarazilo mě to, ale nechtěla jsem se nechat rozhodit, tak jsem vysvětlila situaci.

No, studuju tady. Byla jsem tu minulý semestr. Nemám pokoj, vrátila jsem ho. No abych ho nemusela platit. Říkám, abych ho nemusela platit. Vy jste mi to poradila na konci roku. Ano, ten pokoj s koupelnou. To neva, že ho nemáte. Určitě máte jiný. A tak to je dobře, já stejně chtěla jen pro jednu osobu. Ne? Já si připlatím, to je ok. Cože? Nikdo mi neřekl, že se to má znovu rezervovat, vždyť jsem se s vámi o tom bavila minulý semestr. To je jedno, máte jiný pokoj? Jo, aspoň něco. Děkuju.

Hele, nutkání bylo silný, ale ne, nenechala jsem se rozhodit.

Ani vytočit, když už jsme u toho, a přijala teda ten samý malý pokoj, který jsem loni tak ráda opouštěla, s radostí. Aspoň mám kde spát. A co, tak budu sdílet pokoj s další holkou. A koupelnu s dalšími třiceti. To je ok. Nenechám se rozhodit.

Vybalila jsem si a šla si vyzvednout zbytek věcí, abych si mohla vybalit i je. Pak si zašla pro oblíbený jídlo, dala sprchu a oddala se odpolednímu šlofíčku, abych v noci nemohla spát, protože pokud něco nemáte dělat po časovém posunu, je to jít brzy spát.

Ale musela jsem, nechtěla jsem svou vůli pokoušet dál, už jsem se nenechala rozhodit dost.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s