NÁVRATY

Návraty nejsou tak těžký, jako odcházení. Ale ony i ty návraty v sobě skrývají tíhu odloučení. Vlastně opouštíte určitou část svého života, do které se už víckrát nevrátíte.

Ale tohle je ode mě trošku předčasný, za měsíc se vracím zpátky a loučení můžu teda ještě na chvilku odložit, ale stejně, i po těch čtyř měsících v Číně jsem se rozhodla sepsat takové malé srovnáníčko.

Naučila jsem se, jak to tu (v Číně) chodí v restauracích. Že úvodní větou není pozdrav, ale otázka „Kolik vás je?“. Že musíte zvednout ruku, zakřičet, a nebo jiným způsobem upoutat pozornost číšníků, abyste si mohli objednat. Že když chcete platit, stačí kouzelné slůvko „účet“. Že výběr mezi „wechat“ a „zhufubao“ tu používají častěji, než u nás „kartou nebo hotově“. Že mince, bankovky či platební karty mají zhruba podobnou funkci jako naše halíře. Víte o nich, možná několik i vlastníte, ale ve finále je nepoužíváte. Jediným rozdílem zůstává, že u nás se s nimi opravdu už nedoplatíte, kdežto v Číně vám ještě ony „opravdové hmatatelné“ peníze k užitku budou. Někdy.

Zvykla jsem si, že jídlo pálí jak čert. Že bez tuny oleje se neobejde. Že bez masa neznamená bez ryb. Že u nás vyhazované zbytky jsou tu pochoutkou, kuřecí pařátky a kachní hlavy se zobákem nevyjímaje. Že kafe stojí dvakrát tolik, co nudle.

Přestala jsem se udivovat nad tím, do kolika plastových sáčků může být zabalen jeden kousek nugátu. (Nebo „tureckého medu“, jak mě poučil táta, protože „takhle přece nevypadá nugát, i když to má napsaný na obalu“). Nad tím, že i čaj v kelímku s sebou se dá znovu zabalit s sebou, a to tím, že se nerozbalený kelímek s nerozbaleným brčkem strčíte do plastového sáčku. Pro jistotu. Nad tím, že když se do čehokoli nepřidá cukr, tak to „nebude dobrý“. Nad tím, že když můžou mít lidé modré vlasy, proč by nemohl mít barevnou srst i pes. Nad tím, že toaleťák se zásadně hází do koše a ne do záchodu. Nad tím, že lidé plivou na zem. A nejčastěji stařenky, u kterých by vás to nikdy nenapadlo. Nad tím, že když narazíte na jeden obchůdek se zeleninou, můžete strčit obě ruce do ohně za to, že na stejné ulici potkáte minimálně další dva. A nohu za to, že minimálně dva z nich budou hned vedle sebe.

Několik dní zpátky jsem se vrátila domů. Do ČR.

A mám problém si odvyknout.

Na obsluhu koukám dobré dvě vteřiny, než si v hlavě ujasním, v jakém jazyce odpovídám. Než mi dojde, co se sluší tady. Někdy mě i samotný akt poděkování vystresuje tak moc, že radši nemluvím a celá pomatená se ještě zmateněji na znamení díků lehce ukloním.

Kudy chodím, nadávám na řidiče, protože ať byl v Číně chaos na silnici jakýkoli, stejně mám větší strach přecházet u nás na osvětleném přechodě s výstražnými prvky na oblečení, než v Chengdu uprostřed noci mimo přechod na osmiproudovce. A taky to troubení, aby na sebe řidiči upozornili, když vás třeba předjíždí, má spoustu výhod.

Srdíčko mi plesá nad omláceným jablkem, protože není v plastovém obalu.

Nejzvláštnější a kupodivu i nejlepší věcí zatím ale shledávám možnost házet toaleťák do mísy. Nepopsatelnej pocit.

Na druhou stranu mi ale chybí ten pocit, že si při odchodu z domu můžu vzít vlastně jen telefon a nemusím tahat těžkou peněženku. Taky mi chybí těch 80G dat na měsíc za stopade. A kola. Bikesharing mi v Číně fakt, fakt, fakt opravdicky přirostl k srdci. Jo, a taky ty roztomilý papírnictví na každým rohu. A nesmím zapomenout na bubble tea.

A abych byla úplně upřímná, tak jo, chybí mi i to jídlo.
I když třeba tvrdím, jak moc ne.
Tak jo, chybí.