RUIN AND RISING

| Leigh Bardugo

Na úvod si dovolím přidat pasáž o Nikolaiovi. Jen tak.

“I saw the prince when I was in Os Alta,” said XXXX. “He’s not bad looking.”
“Not bad looking?” said another voice. “He’s damnably handsome.”

Může se zdát, že jsem si s vypsáním se ze závěrečného dílu trilogie Grisha dala na čas. Ono na blogu tomu tak opravdu je, nicméně vás můžu ujistit, že jsem denně bombardovala přítele, kamarády, rodinu, mou spolubydlící a v neposlední řadě i Instagram.

Nešetřila jsem výrazy nadšení a mnohdy jsem přemýšlela o tom, že moje slovní zásoba překypuje sprostými a vulgárními výrazy, nicméně co se týká vyjádření právě již zmíněného nadšení, je poněkud zoufalá a potřebuje nutně rozšířit.

Takže jsem zabrousila do toho, čemu se nyní věnují pravděpodobně jen blogeři – tudíž do čtení blogů.

K mému překvapení hodnocení celé série (a hlavně posledního dílu, o kterém má celý tento příspěvek být) jistí spíš spodní příčky než že by úplně vévodilo žebříčku.

COŽE?

Ono když se nad tím zamyslím, tak se možná není čemu divit. Objevuje se tam jisté množství klišé, což je jedním z důvodů (tím druhým je, že trilogii Grisha čtenáři srovnávají s autorčinou novější duologií Šest vran) nízkého hodnocení, ale není jich tam zase tolik.

A musím přiznat barvu, zrovna v případě této série mi to ani nevadilo.

Celý svět Grisha mi doslova učaroval a zamilovala jsem se do něj okamžitě. První díl byl příjemným úvodem, druhý zajímavější zápletkou a tento třetí (podle mě) smysluplným, povedeným a úchvatným vyvrcholením. Všechny tři jsou skrz na skrz protkané magií a kouzly, ale nechybí i technické vymoženosti.

Nejvíce na tom jsem si ale užila postavy a právě ony mě nutily samým nadšením ani nespat a přečíst Ruin and Rising doslova přes noc. (Rozhodla jsem se, že nebudu počítat tu hodinu po škole, na kterou jsem si nechala závěr. Přes noc totiž zní líp.)

“There’s not much to do underground besides train.”
“I can think of a few more interesting ways to spend one’s time.”
“Is that supposed to be innuendo?”
“What a filthy mind you have. I was referring to puzzles and the perusal of edifying texts.”

Postavám se v tomto díle dostane opravdu víc prostoru a výsledek je super.

Co se mi nelíbilo, je zvláštní pofidérní vztah Alina-Darkling. Nejsem a nebudu #teamDarkling a R&R mě v tom jen utvrdilo. Půl hvězdičky ubírám jen díky právě tomuto pseudovztahu.

A spoiler na závěr ve formě jedné z mých nejoblíbenějších pasáží v celé knize. I když jsem se teda musela hoooodně držet, abych vám sem nesázela jeden citát za druhým.

“I know I’m supposed to say something noble—I want a united Ravka free from
the Fold. I want the Darkling in the ground, where he can never hurt you or anyone else again.” He gave a rueful shake of his head. “But I guess I’m the same selfish ass I’ve always been. For all my talk of vows and honor, what I really want is to put you up against that wall and kiss you until you forget you ever knew another man’s name. So tell me to go, Alina. Because I can’t give you a title or an army or any of the things you need.”

(…)

„Goodnight, Mal.“

Takže tady to máme, mou slabost pro obětování se pro vyšší dobro, která mě dohání k slzám a způsobuje mou ještě nevysvětlitelnější lásku k neexistujícím postavám.

Za mě jedna z nejlepších sérií vůbec.