RÁJ NA ZEMI

Vedle peněz existuje jen jediná věc, kterou byste měli mít neustále u sebe, pokud jste v cizím státě (zvlášť chystáte-li se cestovat a nebýt na jednom místě) je pas. V Číně procházíte i na autobusovém nádraží dvojitou kontrolou pasů, o zamlouvání ubytování nemluvně.

To, že jsem si svůj vlastní pas zapomněla na pokoji, jsem zjistila až po hodinové cestě na autobus s nedostatkem času vrátit se zpět.

Díky za to, že jsou na stupid laowai (hloupý cizáky) v Číně zvyklí, takže po natočení mé jízdenky, fotky pasu z telefonu a mého obličeje na bezpečností kameru mě pustili do autobusu. První checkpoint za mnou.
Připravily jsme se na šest hodin v autobuse, ale už po čtyřech nás k našemu překvapení vysadili v Lixian, takže jsme náš plán přehodnotily a rozhodly se přejet až do samotného Bipenggou. Poté, co mě i bez pasu nechali vycestovat a že cesta trvala o dvě hodiny míň, jsem byla přesvědčená, že mám denní dávku štěstěny za sebou. V té chvíli se k nám připojila jedna Číňanka.

Zašly jsme na jídlo, pomohla nám usmlouvat levné taxi do Bipenggou a ještě nás nenechala ve štychu s ubytováním. Těžko říct, jestli to bylo kvůli tomu, že si to své omylem zarezervovala na předešlý den, a nebo by to udělala i tak, ale ten den bylo prostě štěstí na mé straně. A trvám na tom, i když jsme se mačkaly v zimě v mongolské jurtě pro dvě osoby všechny tři a záchod jsme měly oddělený pouhým závěsem.
IMG_1222

Mongolská jurta (foceno za šera a nejspíš (stoprocentně) se mi zimou třepaly ruce)

Druhý den ráno jsme si daly snídani v hotelu, který poskytoval i jurty, a vyrazily k turistickému středisku. Netrvalo nám to déle než půl hodiny a už jsme seděly v autobuse, který nás vyvezl k opravdovému začátku cesty. Bylo zataženo a teplota několik stupňů nad nulou, takže jsme se psychicky připravovaly na mnohem horší počasí tam nahoře, ale štěstěna se mě nejspíš rozhodla provázet i ten den, protože po několika málo minutách a sotva dvě stě metrech vysvitlo sluníčko a nebe získalo tak modrý odstín, že klasická modrá vedle toho vypadala nemodrá.
IMG_1270

Naším prvním cílem byl Měsíční záliv (Moon bay, 月亮湾), k němuž to byly 4km. Přestože v Bipenggou jezdí jeden vyhlídkový autobus za druhým (protože tak chodí po horách a na výlety Číňani) bylo k výšlapu odhodlaných Číňanů k našemu překvapení na cestě docela hodně. Což se nedá říct o cizincích (spolu s náma dvěma jsme viděly celkem čtyři), takže jsme samozřejmě byly centrem pozornosti. Nevím přesně na kolika jejich fotkách jsme zachyceny, každopádně s námi se jich vyfotilo dvanáct.

IMG_1334

Jak se pomalu blížilo k poledni a čím výš jsme stoupaly (paradoxně), tím větší bylo teplo. Kolem nás se měnila krajina žlutého jehličí modřínů, zeleného listí obrovských rododendronů a smrků pokrytých sněhem. Říčky byly čím dál průzračnější a bobky yaků častější a rozšlapanější. V každém jezeře se odrážely vrcholky zasněžených hor před námi, které vzhledem k naší nadmořské výšce mohly samy mít více než 5000 m/n/m. V kombinaci s modrým nebem se jednalo o jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy v životě byla. Připadala jsem si jak v Kanadě nebo v Norsku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že taková nádhera je schována v Číně. V Číně, kterou mám spojenou se smogem, s Velkou čínskou zdí a s mrakodrapy.

IMG_1602

Od Měsíčního zálivu jsme se vydaly další 4,5km na úplný konec trasy, jejíž jméno si nepamatuju. Cesta byla stejně nádherná a my se najednou ocitly uprostřed zimy, protože jak stromy, tak stezka byly pokryté sněhem a ledem, mnohem víc než dole. I sem samozřejmě jezdily vyhlídkové autobusy.
IMG_1578
IMG_1567

My jsme celou trasu zastavovaly, fotily, odkláněly se od stezek pro lepší výhled a nebo jen tak, takže nám trvalo zhruba čtyři hodiny dostat se až na závěr. Cesta zpátky k parkovišti zpátečních autobusů už jen pouhé dvě. A po ní nastalo to opravdové dobrodružství.

Na začátku našeho výletu v metru jsem prohlásila, jak moc se těším na krizové situace.

Pasem to začalo.

A po Bipenggou to pokračovalo.

Bylo už 18 hodin, autobus do Chengdu nám dávno ujel a my byly totálně vyšťavené. Do Lixian jsme dostopovaly (můj první stop v životě a přežila jsem!) v 19 hodin a začaly hledat ubytování. Ulice, na které jsme byly, byla plná domů s nápisy „hotel“, ale všechny vypadaly opuštěně a děsivě, protože v žádném z nich se nesvítilo, přestože protější strana ulice byla plná osvětlených restaurací.

Plné odhodlání jsme se šly tedy zeptat do prvního tmavého hotelu, v jehož hale seděla skupina Číňanů. Přepadl mě strach a rychle jsem odtud vycouvala, protože jsem si připadala jak v drogovém doupěti. Na ulici nás hned odchytl postarší pár a se slovy hotel nás vedl do vedlejší budovy. A opět – potmě. Stoupaly jsme po schodech nahoru a pohledy upíraly na jedinou svíčku, která osvětlovala něco jako společenskou místnost. Necítila jsem se o nic bezpečněji. Náš pokoj byl v nejvyšším patře, měl vlastní koupelnu i záchod, každá bychom měla vlastní postel, ale nefungovala elektřina, tak jsme se snažily smlouvat. Prohrály jsme a nikdo nás, když jsme odcházely pryč, s nižší nabídkou zpátky nezavolal.

Když jsem říkala, jak se na ty krizovky těším, představovala jsem si spíš moc těžký výšlap nebo zapomenutou nabíječku na telefon, ale určitě ne být v hladová v cizím městě bez místa na spaní. V tu chvíli jsme se tedy rozhodly pro tu nejlogičtější možnost – najít nějakou dobrou restauraci.

S plným břichem a s vědomím, že v Lixian se elektřina zapíná až kolem 21 hodin, tudíž do té doby jede každý na svůj vlastní generátor, pokud nějaký má, a tak jsou tmavé hotely naprosto v pořádku, bylo hledání toho správného hned o něco lepší. Ubytovaly jsme se tedy rovnou v tom nejbližším, který byl shodou okolností vedle nádraží, a navíc i nejlevnější.

Následovala další zkouška „jak dlouho můžu cestovat bez pasu, aniž by se něco pokazilo“, protože platbu a rezervaci jsem nezařizovala já, ale bylo mi řečeno, že můj pas i vízum (taky v pasu) jsou potřeba. Rozhodly jsme se počkat, pokud někdo pro můj pas přijde nebo ne, neboť já jsem ani náhodou nehodlala tuto nemilou skutečnost odhalit.

V 00:45 nás vzbudilo bušení na dveře.

Krizová situace číslo tři.

V hlavě jsem měla všechny scénáře z detektivek, které jsem si v tu chvíli dokázala vybavit (takže všechny), a umřely jsme v každém z nich, ale ukázalo se, že recepční jen potřebuje zkontrolovat, že jsme opravdu zaplatily. Doslova uprostřed noci. Nedávalo to smysl, ale pokud nás nikdo neunesl, neznásilnil, neokradl a nebo nedejbože nechtěl můj pas, spokojeně jsme zase usnuly.

Následující ráno se mi opět na fotku pasu v telefonu podařilo koupit jízdenku zpět, a pokud jsem si myslela, že cesta do Lixian byla rychlá, pak cesta zpět do Chengdu byla blesková.

Autobus vyrazil v 7 a v 10 už jsme vystupovaly na nádraží Chadianzi.

Nepochopitelný.

A neuvěřitelný.

Ostatně jako celý výlet.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s