PROKLATÁ ČÍNA strikes hned první den

Měla jsem to hezky naplánovaný:

  1. Přiletím, vymotám se z letiště a vezmu si originální taxík
  2. Taxi mě vyhodí u brány a já se zaregistruju, vysprchuju a půjdu konečně spát
  3. Až se vzbudím, tak si zařídím SIMku a založím účet
  4. Budu blomcat po kampusu a dám si něco super na jídlo

To vše během prvního dne.

Well. No. Ve skutečnosti to bylo takhle:

  1. Instrukce zněly jasně – naléhej na taxikáře ať zapne taxametr, buď nekompromisní, atd. To jsem ale netušila, že hned na letišti mě odchytne skupina Číňanů, kteří na mě jeden přes druhého začnou mluvit a se slovy „taxi“ jeden z nich sbalí můj kufr a půjde ven k parkovišti. V pohodě, aspoň takhle najdu taxíky, vím, co dělat uvnitř, instrukce mám, nenechám se obrat. Nenechala jsem se. Z trojnásobné ceny jsem to nakonec usmlouvala jen na dvojnásobnou. První fail, co si budem. Proklatá Čína.
  2. U brány vystoupím a začnu hledat v kufru mapu kampusu. Nic. Nemám mapu, nemám data a absolutně netuším, kde jsem. Vedle mě čeká asi 6 chlápků s bryčkami a nabízejí odvoz, ale já jako silná a nezávislá žena schopna zorientovat se v něčem tak triviálním, jako je kampus univerzity, (a navíc zhrzená z natažené ceny taxíku) rezolutně s úsměvem odmítám. Vezmu kufr a štráduju si to někam za nosem, že se zeptám náhodných kolemjdoucích. Po půl hodině bloudění s brutálně těžkým kufrem, který bych nejradši někam zahodila a spálila, mi je konečně někdo schopen poradit směr: „Vezmi si bus, je to daleko, zastávka je támhle“. Čekám asi minutu než si všimnu přijíždějícího chlapíka na bryčce. Zapomenu na schopnou, nezávislou ženu a stopuju ho, chci dovézt na koleje zahraničních studentů.
    Když se KONEČNĚ dostanu ke kolejím a kanceláři, přijde mi to jako věčnost. Únava je na bodu párty v 5 ráno a já s chabým pokusem o úsměv razím ke dveřím. „Ne, tady nejsi, jsi na jiných kolejích. Ne, je sobota, dnes neprobíhá registrace, přijď v pondělí. Druhé koleje jsou na wksdnvuafajdemvp.,, PFANJDJFBDAJIFB, copak nerozumíš?… Jo, přesně tam, vezmi si bus, je to daleko.“  Jedu busem, vystoupím na zašifrované zastávce, která je s největší pravděpodobností ta, o které mi říkali, a ptám se první studentky. „Cože? Vážně tady někde mají být koleje? Ne, tady nic takovýho není, kdo ti to řekl? Jo, špatně jsi rozuměla, pojď, já tě doprovodím….. Tady jsi fakt byla? A OPRAVDU to není ono? Tak to nevím, počkej – jo, máš jet sem, jsou to 4 zastávky. Nemáš zač.“ Proklatá Čína.
    Uběhly dvě hodiny. Jsem zpocená jaxviňa, je přes 30°C a ještě je vlhko.
    Už sedím snad ve správném buse a snad jedu na správné místo.
    Proklatá Čína, že já nezůstala sedět doma.
    Tak, overseas students‘ dormitory, tak snad už.
    Jo, to jsem já, 3. patro, dobře, děkuju.
    Proklatá Čína, ani výtah nemají a já musím ten nekřesťansky těžkej kufr tahat až do třetího patra.. No tak to je ten nejmenší pokoj pro dva, co jsem viděla. A to jsem v jednom fakt pidi bydlela dva roky. Pecka, společná sprcha na patro a dřepací záchod. Nic, asi to budu celej rok držet.
  3. Jsem vzhůru přes 26 hodin. Je mi těžko od žaludku, jsem sama na druhý straně světa, a ještě tady bloudím jak blbec. Nic dneska dělat nebudu. Jdu si číst.

SIM ani účet jsem si nezařídila.
Nezaregistrovala jsem se.
Koupila jsem si čtyři půllitry vody, tři propisky a sešit.
Odpočívala jsem.
Tolik k mému ambicióznímu plánu.

Ani jsem nic nejedla.
I když jsem měla, protože druhý den jsem našla akorát několik knedlíčků a kachní jazýčky.
Mňamka.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s