OPOZDILEC

| Dimitri Verhulst
(překlad: Veronika ter Harmsel Havlíková)

Obyčejně nezačínám poslední částí knihy, tedy epilogem, ale u této knihy udělám výjimku. Autor epilogu Jan M. Heller skvěle vyjádřil, jak na mě jako na čtenáře působí Opozdilec: „Že autor své čtenáře šetřit nehodlá, dá najevo hned v první větě (…).“ První věta totiž perfektně vystihuje nádech celé knihy.

Musím říct, že si mě útlá knížečka získala i tím, že před opravdovým začátkem každé kapitoly je jakási předmluva, která se postupně prodlužuje, a začíná slovy „Překročím řeku Styx a vezmu si s sebou:“.

Na sto jedenácti stránkách se retrospektivně dozvídáme o postavách pouze z vyprávění hlavního hrdiny a snad kromě jedné působí všechny spíš záporně, až si člověk říká, proč se hrdina těchto lidí a takového způsobu života držel až do svých sedmdesáti čtyř let.

Hrdina nám vypráví svůj životní příběh a důvody, proč je nyní tam, kde je, a nezapomíná k všemožným situacím přidávat své myšlenky, čímž zážitkům dodá na humornosti. Kniha je ironická, plná černého humoru a není ani nikterak těžká. Je psána velmi hovorově a sprostými výrazy nešetří. To samé se dá říct o hlavním hrdinovi a jeho cynismu.

Tak jaká že vlastně je?

Stejná jako první věta.

„Ačkoli to dělám zcela záměrně, velice se mi příčí, že každou noc znovu seru do postele.“