| Markéta Lukášková
Zadní přebal knihy slibuje příběh s „nadpozemským nadhledem“ a podle mě v tomto ohledu naplňuje očekávání. Románem nás provází Barbora a její babička Milada, jichž perspektivy se liší generačním rozdílem a zkušenostmi, ale přesto mají podobný nádech a je z nich patrná stejná rodinná nátura.
Barbora, pro kterou její babička Milada představovala největší oporu, se snaží vyrovnat s její ztrátou a je nucena si najednou poradit sama. Bára není ničím zvláštní, ona sama se prezentuje jako obyčejná holka, která se neřadí mezi ty instagramové krásky, a proto i zápletky v knize jsou obyčejné, ale vyprávěné pěkně ironicky.
Ovšem to, co Lososa činí zajímavým, je právě ono vyprávění s „nadpozemským nadhledem“ babičky Milady. Autorka si pohrává s novou myšlenkou Nebe a dává „božským znamením“ nový rozměr.
Jaký ale na mě vlastně udělala dojem?
Odpočinek. Pohoda. Klid. Smích. Smutek. Nadhled. Ironie.
Nebudu lhát, Markéta Lukášková mě rozesmála, rozplakala i dojala jejím Lososem. Příběh je i přes hovorový jazyk čtivý a srozumitelný, ale vlastně nic velkého ve mně nezanechal. Pokud hledáte knihu, na kterou nemůžete přestat myslet, když ji dočtete, tak doporučuji něco jiného. Pokud ale hledáte knihu na odpočinek, Losos je tím správně nenáročným pohodovým čtením.
Čtenářova Dobrodružství 