SOBÍ HORA

| Karin Tidbecková (překlad: Lukáš Novák)

Suomikumma bylo pro mě dlouho neznámým pojmem, mnohem častěji jsem používala mně bližší Finské podivno, což je ve skutečnosti jeho překladem. Nečetla jsem ani Lesní lišky, ani Magického průvodce městem pod pahorkem, tudíž sbírka povídek Sobí hora je mým prvním opravdovým setkáním.

Jsem poměrně zvyklá na duchy, zombíky, upíry, vlkodlaky a všelijaké možné nadpřirozeno, nebo jsem si to alespoň myslela. Přestože horory z duše nesnáším, protože mívám hodně živé sny a bojím se nejvíc toho, že se mi o nich bude zdát, tak je zvládám poměrně s klidem (ruce přes oči, úleky, kopání do jiných sedaček v kině a tak), ale Sobí hora mi v mnoha ohledech velmi děsivá připadala.

Karin přichází s úplně (pro mě) jiným druhem nadpřirozených bytostí, z nichž jsem neslyšela snad ani o jedné. Možná právě toto přidalo sbírce na děsivosti.

Všechny povídky do jedné mají jedno společné – nepodobají se ničemu, na co jsem v knihách normálně zvyklá.

Papa, konečné rozuzlení. Papa, jasný konci. Papa, veškerá racionalito. Papa, iracionalito, jež jsem doposud pokládala za iracionální.

Všemi tolik vyzdvihovaná první kapitola o lásce k neživým předmětům mě naopak neoslovila vůbec. Jak kdyby se od ostatních povídek nejvíce odlišovala. Nutno však říct, že má jako jediná nejjednoznačnější závěr.

Většina povídek je o tajemných přírodních bytostech, které zasahují do života jedinců, a vyvrcholení povídek, která by v mnoha knihách představovala teprve hlavní zápletku, je v nich ukončením. Některé jsou svým dějem děsivé, jiné překvapují autorčinou (až neuvěřitelnou) představivostí a obrazotvorností.

Rozhodně na tuto knihu nezapomenu, protože ve mně vzbuzuje tolik otázek.
Nezapomenu na ni ani proto, že mě nutí přemýšlet nad hranicemi lidské představivosti a hranicemi ostatními.
Nezapomenu na ni, protože mi ukázala, že i když se může zdát, že vše už bylo vymyšleno, je to pořád jen zdání a rozhodně tomu tak není.

A dobře, taky to bylo opravdu zvláštní, takže se na to prostě zapomenout nedá.