COP

| Laetitia Colombani (překlad: Alexandra Pflimpflová)

Poslední dobou se spíš přikláním k tenčím knížkám, ne protože bych je měla hned z krku, ale protože zjišťuji, že i na dvou set stránkách se dá vykreslit příběh s přesahem a nemusí se nutně jednat o odpočinkovou četbu, papa, předsudky.

A Cop je další z nich.

Příběhy tří žen, které od začátku byly – alespoň pro mě – naprosto odlišné a neměly nic společného, se přeci jen propletou a použít v tomto případě spojení propletou v cop mě opravdu hřeje na dušičce a mé já s přihlouplými vtipy se ještě přihloupleji směje.

Nicméně.

V současnosti tak vyzdvihované ženské autorky a ženské hrdinky, obě kritéria v Copu splněna, a to rovnou se třemi hlavními hrdinkami peroucími se se svými úplně jinými těžkými životními situacemi.

Kniha je jakousi vstupenkou do světa tří zemí a tří společenských vrstev, které jsou reprezentovány Indkou Smitou, Italkou Giuliou a Kanaďankou Sarah. Jejich osudy jsou popsány velmi barvitě, a přestože jsou velmi odlišné, nastavení mysli hrdinek je jednotné. Všechny se nechtějí smířit s onou těžkostí, nechtějí si to nechat líbit a ukazují svou sílu.

Nemyslím, že by si mě Laetitia získala právě zvolením ženských hrdinek a minimálnímu množství mužských postav, ale byly to spíš ony rozdíly v kulturách a životech a v neposlední řadě bravurní závěr. Po celou knihu jsou jednotlivé příběhy jako prameny, které se do sebe postupně zaplétají, až nakonec skončí zapleteny jako cop a my jsme najednou schopni retrospektivně odhalovat chvíle, kdy jsme ještě netušili, jakým způsobem spolu budou příběhy souviset, a vlastně se takto dostaneme až na začátek knihy.

A má hlava je opět plná toho, že všechno souvisí se vším a každý je něčím důležitý, aniž by o tom nutně musel vědět.

Každý z životních osudů je vybarven velmi uvěřitelně a je pro mě velice těžké popsat své pocity a myšlenky, aniž bych se mohla vyvarovat slovům, které za mě vyjádřil epilog knihy, který napsala Olga Stehlíková.

Co vy,

čtete epilogy nebo poznámky k překladům?